Nedělní program zahájil tradičně Swing Band Tábor, a byla to přesně ta pravá muzika na rozjezd, když se festival posunul do třetího a posledního dne. Člověk si navíc mohl uvědomit, odkud se ska (taky) vzalo. Obsazení měli nakonec podobné jako většina ska kapel, jenom jich bylo několikrát tolik. Před pódiem se začaly pohupovat půvabné zadečky slečen v plavkách a lahodné melodie vizuálně doprovodily.
Dirty Blondes spustili svůj dirtypunk´n´roll a při výzvách zpěvačky, aby posluchači napodobili zvuky, které vydávají při milostné aktivitě, dorazila hasičská cisterna, která schlazuje publikum z vodního děla. Mohutné výstřiky přišly v pravý čas…
Queens of Everything potěší každého, kdo měl rád výbornou ska-punkovou kapelu 2 v 1, protože obsazení mají částečně stejné. Předvedli energickou šou s trombonistkou, co si svůj rudý nástroj vkusně sladila s obrubou slunečních brýlí, a s kytaristou rokenrolově šplhajícím na kontrabas.
Vavamuffin, legenda polského reggae, museli posluchače během pomalejšího rozjezdu nechat zvyknout na své jakoby neokázalé zvukové plochy. Trojice zpěváků předvedla výborný výkon – kdyby Babylon poslouchal, musel by být na kolenou… Ale vážně, opírali se do oblbování lidí systémem a díky tomu, že jsou ze sousední země, to znělo opravdu přesvědčivě. Spolehli se v průvodním slovu na polštinu, což se při instruování publika při společném zpěvu projevilo jako ošidné – přece jenom, nějaké rozdíly tady jsou. Ale v tom, že Jah je prezidentem, se shodneme.
Není asi moc muzikantů, kteří by mohli v textu použít slovní spojení „skutečnost je nevýslovná“, aby to neznělo divně. Kato, básník českého hip hopu – ale spíš prostě básník – to dokáže. Jeho texty jsou poezie, kterou lidi baští i s navijákem. Bylo skoro nemožné poznamenat si jeden, dva verše… protože všechny by obstály samy o sobě. Tak snad jenom něco vztahového: „za ruku jsme se nedrželi celý věky,/ ale není den, abychom se nechytli“. Krásně rozloženě se z Prago Union odcházelo.
V divadelním stanu zahrály Vagynydy Praga k odpolední kávě, případně šestému pivu, jímavě unplugged. Písničkář Jirka Hvězdoň Pohodář prokázal své punkové kořeny a pokřtil svoje cédo způsobem, za který by se nestyděli Sex Pistols.
Slovenští Polemic jsou vlastně oblíbená česká kapela, protože refrény si zpíval kde kdo. Potěšili a nadchli; připadalo mi, že mají dnes trochu garážovější, rokenrolovější zvuk než dřív. A jako milí sousedé si mohli ironicky rýpnout, takže pecku Gangster-SKAnasadili s úvodem, že ji zahrají právě proto, že jsou v České republice…
A nastala tvrdší část večera. Britský hardcore Your Demise rozpoutal pozitivní peklo, kde prostor před pódiem vypadal, jako by se tam nacvičoval nějaký bojový sport (ne, nemluvím o pogu). Skindred z Británie vypustili mohutné zvukové vlny, v nichž se heavy metal prolínal s reggae. Jejich zpěvák jamajského původu se opíral svými výzvami do publika takovým způsobem, že ve vysokých kožených botách, v černé vojenské čepici a s rudou kravatou vypadal jak jamajský Karel Marx.
Anti-Flag ze Spojených států, nabroušení jako břity, zahráli ostře protisystémový punk. Jeden z muzikantů se dokonce vydal za bariéru zaplavat si na rukou fanoušků.
Američtí Suicidal Tendencies zahráli svůj hardcore pořádně rychle a důrazně; punkeři se mohli potěšit, že se pořád dá jít ještě někam dál.
Když se někdo jmenuje Ky-Mani Marley, je asi jasné, co od něj budou lidi očekávat. Nechci tady rozvíjet teorie, jak se podobá otci zabarvením hlasu a podobně. Jeho projev mi přišel chraplavější, v marleyovkách ale „připomínal“… a to nasazení, ta naléhavost, ta byla stejná. Zkrátka zážitek, ze kterého se odchází poněkud otřeseně.
Countryoví punkáči Mad Sin pomohli dostat se do bujařejší nálady, i když jejich razantní projev a číra by asi trempíky vyděsily.
Poslední den Mighty Sounds 2013. Bylo toho ještě mnohem víc a tenhle výběr je omezený kondicí pisatele. Když člověk ráno hledá špunty do uší a není si jistý, jestli je má ještě nacpané ve zvukovodech, nebo už ne… Ale stejně závěrečný pocit je: Mighty už skončily? Už? Fakt až za rok?
Marek Toman